Kemalistická revoluce v Turecku
Mustafa Kemal "Atatürk" (1881-1938)
Mustafa Kemal se narodil 19. května 1881 v Řecké Soluni a zemřel 10. listopadu 1938 v Istanbulu. Otec Ali Rhiza pracuje jako celník a provozuje nevýnosný obchod se dřevem, který chce předat synovi. Jeho žena Zubeida však prosadí aby Mustafa šel studovat církevní školu. Z té jej však otec v krátké době přehlásí na školu státní. V roce 1893 vykonal úspěšně přijímací zkoušky na vojenskou školu a kterou pak s výborným prospěchem absolvuje a získá hodnost kapitána. Během studií se rovněž zajímal o politickou situaci a sám se i mnohdy aktivně zapojil. Během 1. světové války roku 1915 se jako velitel 19. divize účastnil úspěšné obrany poloostrova Gallipoli proti výsadku dohodových vojsk.
Revoluce
Již během první světové války, které se Osmanská říše zúčastnila na straně Německa a Rakousko - Uherska a ve které také prohrála, se říše nachází na pokraji krize. Země byla zbídačena válkou, sužoval ji hladomor, nemoci a rostla anarchie a vraždy (bezpečnost obyvatel nulová) a mezi Turky vládl všeobecný pocit beznaděje a když pak roku 1918 po ukončení války čekali na výsledky mírové konference, dle amerického diplomata s odevzdaností. Ačkoliv nelze říci, že by válku prohráli vojensky, neboť 15. září 1918 v posledním měsíci války Osmanská armáda ještě dokázala dobýt ázerbájdžánské město Baku.
Příměří, které bylo podepsáno dne 30. října 1918 v přístavu Mudros v Egejském moři bylo v islámském světě bylo přijato nejprve s úlevou. Zástupci sultána k podmínkám příměří nekladli žádné podmínky ačkoliv ty byly velice přísné. Všechny turecké jednotky se měly vzdát, telegrafní a telefonní spojení přejde pod naprostou správu spojenců, stejně jako kontrola železnice a obsazení přístavů. Spojenci tak následně zakotvili na 55 válečných lodí v Istanbulu. Podle příměří z 30. října neměl být Istanbul okupován, pouze pevnosti v černomořských úžinách,avšak spojenečtí diplomaté a vojáci byli všude. Tím byl Istanbul neoficiálně rozdělen na sféry vlivu a spojenci převzali většinu jeho správy, ustanovili vlastní soudy či zcela řídili místní policii. Když byli spojenci kritizováni tureckým tiskem, převzali i cenzuru. Arménům, Gruzíncům, Ázerbájdžáncum a Kurdům vysvitla naděje na vytvoření nových států a také za to bojovali. Šance na Megali idea - vizi velké myšlenky (návrat Řeků do Konstantinopole) se nevzdali ani Řekové Vrcholem snah o rozšíření řeckého území byla invaze řeckých jednotek do Izmiru (Smyrny) a přiléhajícího území v Malé Asii v roce 1919. V Anatólii se už po podepsání mudroského příměří spontánně tvořily oddíly lidového hnutí, které se po řeckém vpádu podařilo Mustafu Kemalu pašovi sjednotit.
Pod ochranu těchto oddílů se v roce 1920 uchýlil i parlament a tak přešla vláda do Malé Asie.
Nacionalistické sjezdy konané v Erzurumu (23. července -7. srpna 1919) a Sivasu (4. -11. září 1919) tvořily základ pro novou státní moc v Anatólii. Těmto sjezdům byla také přiznána legislativní moc.
Volby do Poslanecké sněmovny z přelomu listopadu a prosince 1919 probíhaly podle osmanského práva ve dvou kolech. Už během prvního kola bylo jasné, že nacionalističtí kandidáti budou v parlamentu převažovat. Ale stále byla potřeba je zorganizovat v jednu schopnou politickou stranu.
Vítězství nacionalistů ve volbách do Poslanecké sněmovny vzbudilo obavy Dohody a od konce roku 1919 se vzájemné vztahy stále více zhoršovaly. Přispěla k tomu i řada incidentů. Jak sílil odpor nacionalistů, tak nekompromisní byly reakce Dohody, až což pak gradovalo oficiální okupací Istanbulu: Od 10. března 1920 začala Británie soustřeďovat svá vojska v okolí hlavního města a v noci z 15. na 16. března obsadila v Istanbulu klíčové budovy, na město mířila děla a na minaretech britské oddíly rozmístily kulomety. To vše se událo bez odporu. Parlament byl rozpuštěn a poslanci (krom těch co uprchli) – byli zatčeni a deportováni na Maltu. Rozpuštěním osmanského parlamentu a okupací hlavního města, v němž platilo stanné právo, končí období klidu mezi nacionalisty a sultánskou vládou. Nové volby, které vypsal Mustafa Kemal paša na 19. března 1920 byly nikoliv do parlamentu istanbulského, ale do Velkého národního shromáždění v Ankaře. Volby se konaly narychlo. Vzniklo prakticky z provizorních ankarských úradu a ze zbytku istanbulského parlamentu zcela nové zastupitelstvo. toto shromáždění tvořili z městští intelektuálové, ti, kdo měli svobodná povolání, a vojáci.
V roce 1920 byl přijat manifest Národní pakt (osm. tur. Misak-i Millî), který požaduje uznání národní suverenity pro všechny osmanské muslimy. Nutno říci, že se v tomto případě se nemluví o etnické jednotě, nýbrž o jednotě náboženské, kterou zpečeťuje islám. Následovalo vytvoření Velkého národního shromáždění Turecka (tur. Türkiye Büyük Millet Meclisi - TBMM) dne 23.4. 1920, které mělo zastupovat osmanské, resp. turecké zájmy. Toto shromáždění se skládalo především z městských intelektuálů (např. Ziya Gökalpa), vojáků a účastnili se jej také culamá’ (tur. ulema) a sultán Vahiduddin, což dokládá, že do mocenských zájmů měla stále ještě co hovořit postava sultána a chalífy v jedné osobě a také náboženské kruhy. To se mělo však změnit již v roce 1922, kdy TBMM oddělilo instituci chalífátu od sultanátu a vyhlásilo konec Osmanské říše. Následně byl 29. 10. 1923 prvním prezidentem nové Turecké republiky zvolen Atatürk, čímž počala nová éra Turecka a rovněž vnitřně politicko-náboženských proměn.
Atatürkův postoj k islámu
Atatürk na jedné straně usiloval o redukci vlivu náboženství (resp. islámu) na politiku státu, kdy se mělo po francouzském vzoru stáhnout do soukromé, individuální oblasti jedince, na druhé však z počátku své státnické kariéry byly v Atatürkově rétorice přítomny odkazy na muslimské hodnoty a nauku.
V počátcích své vlády 1922-1923 byl Atatürk takécčástečně nakloněn myšlence kombinace islámských hodnot a pragmatické státosprávy. Islám hodnotil jako racionální a přirozené náboženství. Své první státní projevy, spojené s modlitbou za věc republiky, obohatil o náboženskou rétoriku, kdy hovořil o velikosti Alláha a jeho důležitosti pro společnost. Při otevírání mešity Bahkathir Paşa 7. 2. 1923 hovořil o věčné slávě Alláhově, vznešenosti Muhammadově a o pravdivosti Koránu. Atatürk zároveň kombinoval nacionalismus s islámskými hodnotami, když apeloval na turecký národ, aby byl v náboženském slova smyslu nejprostší a nejčistší. Na islám se odkazuje také ústava z roku 1924 ve dvou bodech. Za prvé v čl. 2 je islám ustanoven oficiální státním náboženstvím. Tato formulace může být nahlížena jako pokus o vytvoření společného prvku všech obyvatel nové Turecké republiky, což by dále umožňovalo státu zasahovat do projevů státního náboženství podle potřeby. Za druhé je v sekci II vepsána podoba slibu nově zvoleného člena do TBMM:
„Přísahám před Bohem, že nebudu mít žádné jiné cíle než dosažení štěstí a bezpečí vlasti a absolutní neomezené svrchovanosti národa, a že nikdy nezradím principy republiky“.
Tento slib vykonaný před Bohem a je ale z Ústavy v roce 1928 vyňat.
Atatürkův postoj k islámu se postupně pozměňuje až nakonec zdůrazňování role islámu v politické rétorice vymizelo a začala být prosazována politika vyzývající ustoupení islámu z veřejného a politického života. Což bylo pravděpodobně dáno politickými snahami duchovních (či jejich možný nárůst a posílení jejich vlivu a moci) a těch, kteří požadovali obnovení chalífátu, dále také Atatürkovou netolerancí vůči opoziční politice, kdy za jeho života vládla jediná strana, a to jeho vlastní Republikánská lidová strana (tur. Cumhuriyet Halk Partisi - CHP). Dá se tedy mluvit o tom, že kdokoli představoval opozici vůči Atatürkově snaze pozměnit jeho vizi společnosti, nebyl tolerován. Dle mínění historika Kemala H. Karpata nebyl Atatürk proti islámu jako takovému, ale spíše proti lidem, kteří chtěli svou politiku postavit na náboženských základech, což by s sebou neslo legitimizující požadavek na obnovení chalífátu či usměrňování role islámu ve společnosti. Společenské proměny po zrušení sultanátu (1922) udávala především elita. Rozhodování lidu, byť bylo zakomponováno do státní ideologie v podobě principu lidovosti (tur. halkçilik), nemělo v normativním politickém procesu rozhodování velký vliv. Mezi elitou a řadovými obyvateli Turecka existovala propast, kterou dobře zaplňovali dervišové a ti, kteří stáli v opozici vůči „oficiálnímu“, tj. státnímu, islámu. Se zrušením medres a zavedením nového modelu vzdělávání (zákon č. 430 z roku 1934) byla celá jedna generace obyvatelstva vychovávána akceptovat státní podobu islámu. Tu podporovala například vykonstruovaná dichotomie republikánského (moderního, evropského) a islámského (zpátečnického, osmanského), která ošetřovala celospolečenské projevy osmanské kultury, způsobem oblékání počínaje, vzděláním, legislativou a tradiční osmanskou hudbou s náboženskými konotacemi konče. Tyto změny společenského, kulturního i náboženského života narušovaly dosavadní islámskou identitu muslimů. Taríky (především Nakşibendiye a Kadiriye) hrály důležitou roli v procesu formování islámské identity lidí především prostřednictvím medres, jejichž činnost Atatürk zrušil v roce 1925. Jejich aktivity však dále probíhaly v ilegalitě na bázi tajného setkávání. Někteří dervišové vystupovali proti postupu vlády a otevřeně projevovali nesouhlas s mnohými změnami, jako bylo rušení súfijských domů (tekke), zrušení úřadu hlídačů hrobů religiozně význačných osobností i znemožnění návštěvy těchto hrobů (zákonem č. 677 z roku 1925), zrušení většiny náboženských titulů (zákon č. 2590 z roku 1934) či konfiskace majetku súfijských domů. Svého vlivu na řádové muslimy potažmo využili a podařilo se jim zorganizovat různá povstání, která se výjimečně vyhrotila do podoby veřejné popravy zástupců republiky. Taková povstání, jako např. derviše Neumeta, byla tvrdě postihována a sloužila jako varovný příklad pro ty, kteří by chtěli vládě škodit. Jedním z odpůrců Atatürkovy politiky byl např. Bediüzzaman Said Nursi (1877-1960), který aktivně proti laicizaci vystupoval. Jeho protirepublikánská aktivita mu vynesla téměř celoživotní pobyt ve vězení, kde sepisoval své myšlenky, na jejichž základě se postupně zformulovalo hnutí Nurcuk.
Atatürk rozpracoval striktní politiku nezasahovaní islámu do politiky a veřejného života a v roce 1923 prohlásil, že je zakázáno použít náboženství v politice. Atatürkovy změny se poté odvozují od obdobně laděných postojů prosazujících institucionální změny v oblékání, vzdělávání, psaném záznamu (zavedl latinku) a v jazyce. Stát má v kompetenci kontrolu nad působením imámů, dervišů a šejchů. Role islámu je od provedených změn zasazena do rámce soukromé zbožnosti. Z hlediska každodenní náboženské praxe jsou některé aktivity jako např. páteční modlitba (cuma namaz) kontrolovány Diyanetem.
Atatürkovy změny role islámu ve společnosti a na veřejnosti
Jednu z Atatürkových změn představovalo zrušení Ministerstva islámského práva v roce 1924 a vytvoření nejvyšší islámské instituce v Turecku zvané Diyanet. Hlavním úkolem Diyanetu byla kontrola náboženské aktivity muslimů a dodržování stanovených omezení státem uznané podoby islámu. Kontrolu nad náboženským děním v zemi zastával Diyanet především prostřednictvím dohledu nad kázáním v mešitách, přijetím zodpovědnosti nad správou a chodem mešit a v neposlední řadě také zajištěním jmenování imámů. Podotýkám, že státní kontrola islámu (Diyanet se přímo zodpovídal premiérovi) se projevila ve formování religiozity muslimů a posléze též v podobě specificky praktikovaného „tureckého“ islámu.
Koncepce tureckého národního uvědomění byla zakomponovaná do každodenních náboženských povinností, které se dotýkaly každého praktikujícího muslima. Modlitba (tur. namaz) a adhán (tur. ezan) směly být vykonávány pouze v turečtině. Při pátečních modlitbách bylo velebení sultána (tur. selamlik) nahrazeno zdůrazněním důležitosti tureckého národa a republiky. Tradiční oděv, který naznačoval náboženskou příslušnost, směl být nošen pouze za účelem modlitby. Poutě do Mekky (hadždž i umra) byly povětšinou zakázány a náboženské nápisy na veřejných budovách byly odstraňovány.
Dichotomie republikánský-osmanský byla uplatněna také na dodržování norem oblékání. Tradiční (osmanské) oděvy jako např. fezy, turbany, široké kalhoty şalvary či závoje çarşaf a peçe byly pro Atatürka nepřijatelné, neboť symbolizovaly úpadek a necivilizovanost. Prosazoval tpolitiku nošení klobouků (zákon o kloboucích z roku 1925 č. 651 zakazuje nošení fezů) a ženám doporučoval, aby se nezahalovaly.
Jednou z nejrozsáhlejších změn dosavadního osmanského systému byla reforma vzdělávání. Zákon o unifikaci vzdělávání (tur. Tevhid-i Tedrisat Kanunu) umožnil kontrolu Ministerstva školství nad všemi typy vzdělání, včetně náboženského, které po zrušení medres probíhalo v letech 1934-1949 pouze v rámci dějepisné výuky (celorepublikově). Čl. 87 ústavy z roku 1924 stanovil povinnou školní docházku pro všechny turecké děti formou vzdělávání ve státních školách.
Atatürk upravoval sociální roli a význam žen. Od 30. let směly využít pasivního i aktivního volebního práva a důraz byl též kladen na jejich vzdělávání, které do té doby nebylo zákonem vynutitelné. V rovině rodinného práva byla v roce 1926 zrušena polygamie, praxi vypuzování manželky podle tradičního rodinného práva ale nepozměnil a sám ji v roce 1925 uplatnil pro zrušení svého manželství s Latife.
Přes všechny snahy eliminovat islám z veřejného i sociálního života a nastavit vzájemnou soudržnost na myšlence národa nikoli islámu, byl princip laicismu spíše záležitostí měst. Ve vsích stále lidé praktikovali tradiční zvyklosti (poutě k hrobkám, výuku a četbu Koránu v arabštině atd.), a státem vynucenou povinnou školní docházku svých dětí nahrazovali domácí výchovou k islámským hodnotám.
Pohledy na postavu Atatürka se mezi badateli liší. Atatürk vzešel z prostředí, ve kterém vládl sultán-chalífa (typ tradičního panství), který svou moc udržoval na základě určité piety a tradice (sultán-chalífa jako náměstek Alláhův na zemi). Moc byla rozdělena mezi privilegované subjekty společnosti (elita). Pro státní převrat jakým byla Atatürkova revoluce bylo třeba změnit toto tradiční pojetí osmanské společnosti založené na muslimských hodnotách a vytvořit novou tureckou společnost podporovanou myšlenkou nacionalismu. Nová forma vedení státu měla spočívat na vládě lidu či národa a Atatürkově postavě vůdce s výjimečnými osobními schopnostmi v charismatickém typu panství. To platí i dnes, kdy je postava Atatürka chráněna ústavou a je uctívána. Kolem jeho osoby se vytvořil kult osobnosti.
Zde bych citoval text pod Atatürkovou podobiznou, který je umístěn v ispartské základní škole:
„Existují dvě osoby Atatürka - jedna je z masa a kostí a jedna je nemateriální složka obsažená v každém Turkovi/Turkyni, která svůj sen o velkém tureckém národu rozmístí do všech koutů země“.
Je zdůrazňován kult osobnosti výjimečného charismatického vůdce, prostřednictvím něhož je čerpána legitimizace jedinečného tureckého národa. Což nejlépe dokazuje Kemalův projev v Ankaře 29. 9. 1933, kdy řekl, že: „šťastný je ten, kdo je Turek“. V takto vnímané výjimečnosti Atatürkovy osobnosti dále hraje velkou roli několik dalších faktorů. Jsou to slavnosti a svátky související s Atatürkovým životem a jeho činy. Např. celostátní oslavy založení republiky 29. 10., vítězství ve Válce za nezávislost a vzpomínka na Atatürka 19. 5., pietní připomínka jeho smrti,státní symboly (vlajka, hymna, jazyk), otevření Atatürkova mauzolea Anitkabir v Ankaře atd. Dále Atatürkovo vyobrazení (portréty, sochy, busty, obrazy), na veřejných místech (např. ve školách, v domácnostech, v obchodech apod) Hlavními pilíři posilňující turecké národní uvědomění jsou tedy postava Atatürka a jeho skutků a nacionalistická koncepce výjimečnosti tureckého národa. Islám byl významný pro posilnění tureckého národního uvědomění především v začátcích republiky (což byl nejen 20. léta a začátek 30. let). Postupně však ztrácí v kemalistickém diskurzu své místo, které postupně opět nabývá především v souvislosti s pluralizací politické scény v 50. letech.
Slajtan
Literatura - Gabriel Pirický:Turecko - stručná historie států
Cvanová Pavla: Ankara hlavním městem Turecka
Svačinková Radka: Dějiny a současnost islámu v Turecké republice