Kříž a půlměsíc
Richard Fletcher - Kříž a půlměsíc
Kniha Kříž a půlměsíc s podtitulem "Křesťanství a islám od Muhammada k reformaci" od anglického profesora historie Richarda Fletchera popisuje vznik, vývoj a spletitost vztahu křesťanství a islámu. V šesti kapitolách je uveden každý z aspektů, který vztah ovlivňoval, a to ať ve smyslu negativ, či pozitiv - v každodenním styku, dobyvatelství, vzdělanost, kultura atd.
Kniha se v první kapitole věnuje samotnému vzniku islámu, hledá historické kořeny a sleduje vývoj islámu, zabývá se postavou proroka Muhammada a rovněž přikládá i pohled jeho současníků (- autor tak jako v celé knize hojně cituje dobové komentáře -) na jeho osobu, a to jak z pohledu židů, tak křesťanů. Kdy jej např. považují za dalšího z "křesťanských kacířů", zobrazení proroka jako zabijáka a dobyvatele, uchvatitele kulturního světa křesťanů. První reakce křesťanů (ale také židů) byly tedy veskrze nepřátelské a také snahy vysvětlit vzrůstající fenomén islámu, se neobešel bez nenávistných slov, avšak ne všude. Uvádí zárodky nedorozumění - nepochopení, odlišnost postojů - islámské odmítání Boží trojice či tendence osočovat křesťany z bludařství a překrucování zjevených pravd. Islámští dobyvatelé ze začátku vůbec neměli zájem na svých poddaných a nepovažovali za vhodné jej zkoumat, nicméně záhy zjistili, že "lid knihy" může být v lecčems užitečný, neměli zprvu tendenci víru porobeným předávat, ale objevila se snaha o spolupráci - hlavně jako plátci daní, ale samozřejmě jako řemeslníci či úredníci se posléze projevili jako nepostradatelní. Avšak právě pro počáteční odtažitost a kritičnost na jedné a přímé nenávistné projevy na straně druhé, pak nepřátelství prohloubila a dala mu na intenzitě do dalších staletí.
Zatímco první část byla zaměřena hlavně na rozpor mezi oběma vírami, v druhé kapitole jsou už jasně nastíněny formy spolupráce mezi křesťanstvím a islámem, či spíše mezi křesťany a muslimy. Je zdůrazněna odlišnost společností obou kultur a jako paradox uvádí, že ke zrodu islámské společnosti přispěli zásadně křesťané a také to, že právě křesťané pak přebírali islámské zvyklosti - ať už od základu v odívání, jídelníčku, ale také v řádu, zvycích či zábavě. Jako další projev prolínání kultur nejen s křesťanským světem bylo vytváření překladů děl nejrůznějších učenců, ať už z oblasti astronomie, matematiky či lékařství, které díky tomu muslimové rozšířili, či obohatili a spatřovali v něm rovněž možnost porozumět Božímu záměru. Ostatní druhy literatury až na výjimku, kterou Fletcher uvádí - a tou je Tisíc a jedna noc, nepatří do kategorie knih hodných k přepsání a stejně tomu také bylo s výjimkou několika částí z Homéra i u řeckých klasiků. Touha po vědění a poznání měla být údajne požehnána Prorokem, který dle hadíthů - záznamů, prohlásil že "vědění se má hledat, třeba i v Číně". Objevuje se tak mnoho traktátů o botanice, fyziologii, zemědělství, ekonomice, technice a dalších rozmanitých odvětvích.
V úrodných krajích spolupráce křesťanů a muslimů měla probíhat na velmi přátelské úrovni a snad i otázky víry si byly vyměňovány zdvořile - autor zmiňuje apologii křesťana, který konvertoval na islám a rovněž ji i ve zkratce cituje. Zároveň zde uvádí, jak nesprávné bylo označení křesťanských církví pod islámskou vládou (mluví se zde o monofyzitech, koptských, syrských a jiných sektách) - jako o zajatých církvích. Profesor Fletcher poukázal na fakt, že těmto církvím se pod islámskou vládou vedlo daleko lépe, doslova "unikly jařmu konstantinopolského pronásledování". Zde ovšem uvádí i fakt, že ne všem církvím a sektám se dařilo dobře, některé byly izolovány či jejich aktivity omezovány. Zvláště na severu Afriky se pod islámským vlivem rozplývají.
V devátém století expanzivní tendence islámu rostou, avšak tendence "vymazat" Konstantinopol začíná slábnout, krom soustředění se na okolí středomoří (uvedena např. expanze na Sicílii), pak přesun chalífátu do Bagdádu znamenal orientaci na východ. Od dob prvního obléhání Konstantinopole do roku 838 bylo v Konstantinopoli zřetelné napětí, neboť již dávno nebyla takovou velmocí, jakou byla dřív, si i díky tomu mohla částečně ulevit z napětí. Stranou toho pak v Evropě byli přirozeně muslimové vnímání jako barbaři a vzrůstal k nim odpor a sílil strach, který nakonec vyvrcholil v přímé akce vojenského charakteru. K tomu se uchýlila i Byzanc v rámci tzv. "východní reconquisty" v 10. století. Centrální středomoří a pak oblast Španelska, kde přetrvávali poslední zbytky visigótských království a ani jižní Galie pak nebyla ušetřena. Rostou "pirátské" výpady a ochromují námořní obchod a přístavní městečka.
Pozornost je věnována nejrůznějším tlakům - rostly únosy i konverze, obce křesťanů se ztenčovaly neděle od neděle. Na projevy křesťanů, kteří záměrně provokují a na veřejnosti urážejí islám, čímž vyvolali represálie vůči ostatním. Tito byli pak oslavování jako mučedníci či jejich martyria byla považována za falešná. Příklady nevole a odporu vůči uchvatitelům či problémům manželství křesťanů a muslimů - vzrůst vzájemného nepochopení, antipatií a vzrůstající tlak na křesťany nutící ke konverzi, která jsou většinou vykoupena krví, pak prohlubují a posilují nenávist.
Vztah mezi křesťany a muslimy se rozhodně lišil oblast od oblasti, v některých oblastech byl vztah přímo harmonický, v některých bujela zášť a násilí. Existovalo mnoho forem vzájemného ovlivňování, jak na obchodní nebo umělecké, učenecké, diplomatické a kulturní, ale i třeba vojenské úrovni. Přese všechny tyto prvky však křesťané stále zastávají postoje nevraživé a muslimové, kterým nedělalo problém nalézt u křesťanů vhodné zdroje, stále setrvávají v pohrdání a oba světy tak vedle sebe fungují ve stavu náboženské averze.
Následující kapitola ve zkratce uvádí první hrdinské eposy oslavující chrabré válečníky, jakým byl např. Basilios, rovněž psán jako Digenis Akritas (dvojrodý strážce hranic), autor líčí jejich vznik, charakter, jazyk, výklad a dobové zasazení. V mnoha případech jsou protivníci líčeni jako morální a charakterní. Nepřítelem není nevěřící, ale lupič - zločinec. Boje o moc v 11. století ve Španelsku dávají vzniku novým legendám, figurují zde postavy ochránců, jedním z nich byl Rodrigo Diaz de Vivar, známější pod jménem El Cid, jehož život se nepodobal takové legendě, jakou z něho udělali po smrti, ovšem nelze mu to dávat za vinu. Jeho příběh se velice podobá příběhu o legendárním Basiliosovi. Vztah mezi křesťany a muslimy ve Španelsku byl velice specifický a s přihlednutím k ostatním částem ovládaných muslimy tvořil takřka ojedinělý případ kvality vztahu, který ovšem od 11. století bere za své.
Další téma, ovlivňující vztah křesťanů a muslimů byly kruciáty. První křížová výprava, která dobyla Jeruzalém v roce 1099, tvořená jak autor píše "houfem fanatických a neukázněných bojovníků" zasazuje další ránu problematickému soužití křesťanů s muslimy. Muslimové se narozdíl od eposu o Basiliovi stávají zrádní a špatní. Takovým příkladem rozdílu je píseň o Rolandovi, kdy vojensky nevýznamná šarvátka nabírá rozměrů téměř gigantické bitvy proti pohanům. V tomto duchu se nesly i první křížové výboje. Prohlubují se však i spory mezi křesťany samotnými. Udržování křižáckých panství dobytých na muslimech samozřejmě záležela na vztahu křesťanů a muslimů. Křižáci udržující svá panství v míru s okolními muslimskými vůdci, tyto vztahy často získávají trhliny až přílivem nových křižáků z Evropy.
Saladin je v místních poměrech poměrně respektovanou, ale samozřejmě hlavně obávanou postavou. Křižáci ctili bojové kvality svých protivníků respektovali jejich odvahu a obratnost. Respektovali morální i vojenskou cenu svých nepřátel a křižáky typu Renaud de Chatillonu, který veškerá pravidla svým chováním porušoval, odsuzovali. Saladin se jako spravedlivý a vlídný, moudrý a čestný dostává díky Dantovi do předpeklí, mezi "ctnostné nekřesťany", jak autor uvádí, kde se připojuje k Homérovi, Platónovi a Aristotelovi. Obdobně pak nazírali na muslimské straně na postavu Richarda Lví srdce.
Křížové výpravy se obecně popisují jako akt prohloubení nenávisti mezi křesťany a muslimy, křižáci jsou popisování jako bídní vetřelci. Jako vedlejší produkt těchto výprav lze označit fakt, že v mnohém rozšířily poznání světa. Objevovali rozdílnost kultur, podob náboženství a tradice. Tento kontakt se však většinou nesl v duchu - "západ nestojí o východ a opačně" - tedy udržovali si odstup. Závěrem se zmiňuje o legendě království kněze Jana, hledá její oporu v realitě, vnímání snahy kontaktovat toto vyspělé, bohaté a mocné království v době, kdy se pro muslimy a křesťany vynořil společný nepřítel - Mongolové.
Čtvrtá kapitola rozšiřuje poznatky z kapitoly druhé, která se věnovala vzájemnému působení rozdílných kultur vůči sobě navzájem. V této kapitole se rozebírá problematika obchodu, soužití a vzdělanosti. Jako prvním příklad je uveden obchod, který v 11. století úzce souvisel s křížovými výpravami - dodávání lodí a zároveň vidina snadného obchodu za mořem s křižáckými státečky. Ovšem zprvu šel obchod ruku v ruce hlavně s pirátstvím. Objevováním nových kolonií rostlo množství rozmanitého zboží, po kterém Evropa prahla, pro zajímavost se objevují první "pasty na zuby" či předchůdce žvýkačky. Obchodování s kořením, hedvábím, cukrem a ovocem stejně jako s otroky rovněž přinášelo nové způsoby v komunikaci. Byl to obchod, který ovlivnil mezinárodní slovník a pod italským či francouzským slovem pro clo - douane, dogana bylo arabské díwan - označení pro úcetní knihu. Kvůli nedostatkům pramenů ale nevíme, na jaké bázi a v jaké atmosféře obchod probíhal. Povaha vztahů na územích dobytých křesťany na muslimech byla rovněž velice komplikovaná, neboť křesťanské právo neobsahovalo, jak se má s nimi zacházet.
Dalším problémem, který citlivě ovlivňoval soužití muslimů a křesťanů byl intimního rázu. Sexualita patřila k velice ožehavým tématům - obě strany se na věc koukaly jako na nežádoucí a velice přísně posuzovali - ztrátou života, otroctvím atd. Je jmenováno několik příkladů, na kterých je také ukázáno, jak se takových věcí dalo i zneužívat - pomluvy atd.
Vzdělanost souvisela s touhou po poznání, jak již autor uvádí prve. Osvojování si starověké vzdělanosti, kultury a šírení literatury, pořizování přepisů z latiny, řečtiny se pak dostává přes muslimský svět zpátky do Evropy. Postupem času se křesťané přestávají dívat na muslimy jako na odpadlou formu křesťanství či bludaře a naopak je začínají chápat jako kulturu pozoruhodnou a snaží se hledat porozumění. Posměch a odsuzování se pomalu začíná z této roviny vytrácet.
Předposlední kapitola se vrací zpět k ideálu kruciát a pokusům křesťanů o nové výboje v orientu a nejen tam. Také rozmachem islámského světa od 13. století, pádu Konstantinopole a nezadržitelný postup islámu na Balkán.
Islám se k "lidem knihy" snaží být stále tolerantní jako v prvních staletích a křesťané pomalu vzdávají pokusy o pokřesťanštění Osmanů. Zde se opět projevuje snaha o nalezení jakéhosi ideálního soužití i na elementární úrovni "žít a nechat žít", opouštění od intrikování vůči sobě navzájem, ačkoliv nikdy se nedalo předejít pomluvám jako např. té, že muslimové připravují velký útok na křesťanský svět v podobě otrávení jeho studen a potoků, za použití židů - skutečně pak během velké morové rány ve 14. století se všeobecně svalovala vina na židy a muslimy - byly opět ohlasy po křížové výpravě, nastala vlna perzekucí, autor zde s nadsázkou píše, že zprávy o prvním chemickém útoku muslimů rozhodně nepocházejí až z naší doby.
Ideální soužití se hledalo i v čestných službách nabídnutých křesťanům - zachování majetku přidáním se k určité složce armády na jedné straně, či konverzí, za obou předpokladů dotyčnému bylo zachováno postavení či pozemky -zde jsou jako příklad uvedeni statkáři na Balkáně. Kapitola se tak víceméně stále točí kolem komplikovanosti vztahu dobyvatelů a porobených, zmiňuje politický a ekonomický dopad na sílící výboje islámu a v závěru sleduje vývoj ve Španelsku do roku 1492, kdy byla završena reconquista. Islám je pro evropské dobrodruhy synonymem exotiky, romantiky a dobrodružství - nebezpečí a zájem o něj neustále roste.
Poslední kapitola shrnuje v průřezu obdobími a místy pestrou škálu vztahů, uvádí další příklady vzácné spolupráce, ale rovněž i antipatie a pokouší se o generalizaci celého jádra věci - vztah muslimů a křesťanů byl neustále zatěžován neochotou o porozumění. Zatímco křesťané se s muslimy zprvu setkávali jako s dobyvateli a Muhammada nazývali falešným prorokem, či se islám pokoušeli vysvětlit jako zbloudilou formu křesťanství, muslimové byli na druhé straně přesvědčeni myšlenkou boží vyvolenosti a pak na podrobené národy nahlíželi značně svrchu. Stručně řečeno oba elementy na sebe působily v proměnách času různě, ať již z pouhé zvědavosti, či snahy najít nějaký kompromis. Mezi křesťanstvím a islámem se postupně odstup rozšiřuje a hledání společné řeči začíná být čím dál tím obtížnější.
Slajtan
