Nacistické tajné služby
Nacistické tajné služby
Geheime staatspolizei
Geheime staatspolizei - zkráceně GESTAPO, česky "Tajná státní policie", jako takové před Hitlerovým nástupem k moci neexistovalo, bylo na svém počátku kolem roku 1933 bezvýznamným a poměrně nevýkonným oddělení Pruského policejního ředitelství v Berlíně. Ačkoliv jej tvořili profesionální tajní policisté, nevyznačovali se přílišnou aktivitou a horlivostí, pokud šlo o pronásledování sabotérů či spiklenců a byli svým způsobem i dost omezeni, co se týče pole působnosti, které se vztahovalo na Prusko a konkrétně hlavně na Berlín a přilehlé oblasti, jinde již pravomoci neměli. Avšak s následným Hitlerovým triumfem došlo k velkým změnám. Hitler své nejbližší stoupence jmenoval do vysokých funkcí a byl to právě Herman Göring, bývalé letecké eso první světové války (držitel mnoha válečných vyznamenání z let 1914 - 1918, nositel řádu Pour le Merité), který se ujal důležité funkce - vystavit na starých základech tajné policie nové, efektivní zřízení. Jak sám poznamenal ve své knize "Znovuzrození Německa" z roku 1933, bral tuto záležitost náramně odpovědně - řka, že musí "Vzít pevně zbraň policie do svých rukou". Nicméně více toužil pozvednout zašlou slávu luftwaffe a tak, když jej prezident Paul von Hindenburg jmenoval roku 1933 generálem pěchoty, přišlo mu to mnohem skvělejší, skvostnější a hlavně slavnější, neboť tak to připadalo starému vojákovi lepší, než kdyby byl byť uznávaným, ale stále jen "policajtem".
Pod Göringovým vedením se tak z malé organizace, čítající zprvu pár desítek agentů, stalo gigantické monstrum o téměř 40 000 pracovnících, včetně administrativních pracovníků a pracovnic, nepočítaje neplacené informátory a konfidenty.
Gestapo stálo před těžkým úkolem - sledovat a proniknout do života téměř sedmdesátipěti milionů němců. Za tímto úcelem žádalo neustále nové a nové pravomoce. Zároveň s rozpoutáním řady anexí a dobyvačných válek se kladlo nejen na Gestapo, ale i na jiné bezpečnostní složky mnohem více nároků.
Role bezpečnostních složek byly přísně rozdělené, každé měly určité pravomoce a úkoly, nicméně takto to fungovalo jen zezačátku, posléze dochází k vnitřním tlakům a křížení zájmů. Například Otto Ohlendorf z SD například uvedl, že Gestapo mělo pro SD provádět pouze "dlouhodobou rozvědnou činnost". Bylo to Gestapo, které mělo pravomoc zatýkat, nicméně přes všechny dohody mezi SD a Gestapem se jejich mise často kryly stanovená pravidla se nedodržovalo, což vedlo postupně k plýtvání sil a prostředků. Zároveň se i kontrolovali a do organizací se vzájemně nasazovali agenti.
Z Gestapa se stal symbol nacistické vlády a teroru nejen v Německu, nýbrž i ve všech okupovaných územích. Jejich efektivita rovněž vyplývala z přijímání stále nových změn a opatření zaváděných do praxe. Gestapo z let např. 1939 bylo jiné než z roku 1936. Někteří historikové tuto flexibilitu přirovnávají k pokusu o překonání sovětskou NKVD, která byla jednou z nejvýkonnějších hlavně, co se represí týče. Sám Heinrich Himmler doufal, že až se dostane Gestapo pod jeho správu, nejen že se Gestapo sovětské NKVD vyrovná, ale že ji i předežene.
Raní pozorovatelé Gestapa upozorňovali na "mimořádné mládí" těch, kteří v hrůze drželi Třetí říši a vydali se "dupat po květech evropské kultury". Himmlerovi bylo v roce 1934 třiatřicet let, Heydrichovi pouze devětadvacet. Walter Schelenberg, Heydrichův nástupce, který převzal řízení kontrašpionáže Sicherheitdienstu a později Abwehru, bylo kolem pětatřiceti. Stejně mladí, jako oni byli i další agenti, kteří dokázali dovést do bezvýchodné situace snad každého a kteří dokázali přinutit k poslušnosti i staré frontové vojáky a v honbě za mocí neznali žádných mezí. Nebrali ohled na nikoho a byli až fanaticky oddáni své věci. Představit si, že agenty Gestapa v terénu byli školení detektivové nebo někdejší příslušníci kriminálky, by bylo chybné, neboť mezi příslušníky Gestapa se pohybovali rovněž členové SA, kteří například dávali pozor na obytné čtvrti. V tomto ohledu se to mohlo jevit jako drobný problém, neboť příslušníci SA - "hnědokošiláci" prosluli hlavně svojí neukázněností, výtržnictvím a alkoholismem (jejich excesům učinila přítrž tzv. Noc dlouhých nožů 29. červen - 30. červen 1934, která z popudu Adolfa Hitlera odstranila špicky SA např. Ernsta Röhma). Těmto agentům se v Gestapu otevřely dosud netušené možnosti, z jakéhosi "komplexu ukřivděnosti" pak rozpoutávali mnohé incidenty, brutální výpady proti Židům, zatýkali, okrádali a vraždili své oběti nejbestiálnějším způsobem. Stali se z nich pěšáci Gestapa, lidé na špinavou práci. Nad nimi stáli inspektoři, komisaři a administrátoři, často vzdělaní lidé, kteří se rovněž zhlédli v sovětském modelu tajné služby - NKVD. Rovněž byli tito lidé vysíláni to koncentračních táborů jako “političtí poradci”. A to i přes to, že se přímo nepodíleli na správě koncentračních táborů, stanovovali kategorie koncentračních táborů od “mírnějších” po vyhlazovací .
Reinhard Heydrich s potěšením sledoval sílu a vzrůstající moc Gestapa, na kterou současníci hleděli „se směsicí strachu a hrůzy“. Roku 1941, během Dne německé policie byli získáváni noví adepti pro službu v policii, při této příležitosti Reinhard
Heydrich také prohlásil, že je (Gestapo) „obestřeno mlhavým
závojem tajemství jako z kriminálního románu“.
Vystopovat agenty Gestapa či jejich konfidenty, nepřímé spolupracovníky nebo administrativní pracovníky, bylo nejen bezprostředně po válce, a nyní i pro historiky nesmírně obtížnou prací, neboť veškeré tyto spisy a kontakty podléhaly nejen dokonalému utajení, ale zároveň se včas postarali o to, aby mnoho kompromitujících materiálů definitivně zmizelo ze světa. Jakkoliv po byla po válce zvláště v Německu rozpoutána "protinacistická hysterie" a lovily se hlavy nacistů, byli i tito agenti, pro své kvality a kontakty mnohdy kryti nastupujícími režimy. Takto se agenti uplatnili nejen v nově vzniklé německé tajné službě Stasi, ale rovněž u Československé Státní Bezpečnosti (STB), byli informátory pro britskou MI5 a MI6 a také jako agenti v cizinecké legii, například za války ve Vietnamu (kde pro své "gestapácké metody" dokázali efektivně získávat informace), kam se defacto uchýlilo také více vojáků SS nebo i Wehrmachtu. Skutečně potrestání zločinci této "malé armády" byli víceméně jen v malém měřítku, většinou se jim včas podařilo zmizet do zahraničí.
Gestapo v protektorátu Čechy a Morava
Období vojenské správy trvalo Od 15.3. do 15.4.1939, poté z funkce velitel německé armády v Čechách a na Moravě odchází generál von Brauchitsch, se kterým skončila moc vrchního velitele armádní skupiny 3 generála Blaskowitze i šéfa civilní správy K. Henleina v Čechách. Nastalo období formovaní německé civilní správy v Protektorátu, v jejímž čele stál od 18.3.1939 protektor Konstantin von Neurath. Jeho zástupcem jmenoval Hitler K. H. Franka, s funkcí státního tajemníka.
H. Himmler, Říšský velitel SS a policie, usiloval o získání vlivu i v českých zemích. V této záležitosti se orientoval hlavně na osvědčeného spolupracovníka bezpečnostních složek K. H. Franka, kterého povýšil na SS-Gruppenführera a na základě Himmlerova výnosu z 28.3.1939 byl K. H. Frank jmenován vyšším vedoucím SS a policie v Protektorátu Čechy a Morava. Tímto způsobem Frankova moc stoupla a Himmler si zajistil nezávislost bezpečnostních složek na německé správě v Protektorátu.
Když došlo ke zrušení vojenské správy, reagoval na to i šéf bezpečnostní policie a SD SS-Gruppenführer (později Obergruppenführer) R.Heydrich a to 5.5.1939 vydáním rozkazu o organizaci gestapa v Protektorátu Čechy a Morava. Novým velitelem Sicherheitdienstu a bezpečnostní policie byl jmenován vrchní vládní rada O.E.Rasch. Na začátku okupace Čech totiž nacisté nepostupovali podle předpřipraveného plánu. Rasch se domníval, že v Praze bude zřízena řídící úřadovna Staatpolizieleitstelle a v Brně úřadovna Staatpolizeistelle. Tato situace se byla vyjasněna až v souvislosti s Himmlerovým výnosem. V českých zemích došlo na jeho základě ke zřízení dvou úřadoven gestapa a to Geheime Staatspolizeistelle Prag, s působností pro Čechy, a Geheime Staatspolizeistelle Brunn pro Moravu. Obě podléhaly berlínské centrále gestapa, která na základě návrhu velitele SD při říšském Protektorovi rozhodovala o zřizování venkovních služeben gestapa (Aussendienststellen), které byly zřizovány v jedenácti městech (Benešov, České Budějovice, Německý Brod, Jičín, Klatovy, Kolín, Mladá Boleslav, Hradec Králové, Pardubice, Plzeň, Tábor). Moravská sekce gestapa vybudovala další úradovny v Jihlavě, Kroměříži, Olomouci, Hranicích, Prostějově a Zlíně. Šéfovi brněnské úradovny vládnímu radovi Güntheru Hermannovi podléhaly i hraniční komisariáty pohraniční policie v moravské Ostravě, Vsetíně, Uherském Hradišti a stanice v Hodoníně. Takto vytvořená síť působila na území nově vytvořených dvanácti oberlandrátů.
Rasch byl oprávněn udělovat oběma úřadovnám gestapa v Praze a Brně příkazy, pokud nebyly v rozporu s nařízením z Berlína. Při jeho útvaru měl být zřízen spojovací štáb německé kriminální policie.
Štáb pražského velitele bezpečnostní policie postihla příprava nové dislokace gestapa a došlo rovněž k personálním změnám. Rasche, který se vrátil do říše, nahradil v létě 1939 generálporučík Dr. W.Stahlecker. Na místo jeho zástupce dosadil Heydrich svého oblíbence, bývalého automechanika SS-Obersturmbannfuhrera Horst Böhmeho. Současně s tím mu byla svěřena i tajná mise, aby Stahleckera, v němž Heydrich spatřoval svého protivníka, hlídal a aby na něho donášel. Tento systém byl Heydrichem uplatňován celé jeho praxi. Nikdo z jeho podřízených si nemohl být jist tím, že není pod kontrolou a současně si Heydrichovo vedení tímto způsobem zjišťovalo o každém informace z více zdrojů. Vedoucím úřadovny gestapa v Praze se stal v červnu 1939 SS-Sturmbannführer vládní rada dr. Hans Urlich Geschke. Za dobu, kterou strávil v působnosti ve funkci šéfa gestapa v Kielu se poznal dobře s Heydrichem, jehož manželka Lina tam měla dům po rodičích. Odtud se také Geschke znal dobře, ne zrovna přátelsky s vedoucím pražské SD H.Böhmem, neboť ten vedl dříve v Kielu služebnu SD. Nevraživost, která byla oběma institucím vzájemná a neustálé konflikty mezi oběma vyřešil Heydrich později přeložením Geschkeho do Mnichova. Nyní se oba bývalí rivalové znovu setkali v Praze. Toto přispělo k tomu, že mezi Geheime Staatspolizei a Sicherheitdienst se vytvořil vztah trvalého napětí.
Jednoduché organizační členěni operačních skupin bylo od léta 1939 zaváděno u úřadoven gestapa v Praze a v Brně naopak. Vzniklo složitější vnitřní uspořádání, které mělo odpovídat organizačnímu členěni obdobných úřadoven v Německé říši. Veliteli a jeho zástupci podléhala úřadovna s přibližně touto strukturou:
1.odděleni - osobní záležitosti zaměstnanců, vnitrní správa.
2.odděleni - exekutiva.
Referáty:
II A - komunismus, marxismus, levicové hnutí.
II B - církve, sekty, Židé
II BM - české pravicové hnuti odporu
IIC - německá opozice
IID - vazba, předávání do koncentračních taborů
IIE - porušovaní pracovní morálky, hospodářské záležitosti
IIE,F,G,H,I,J,K,P,S - kartotéky, porušeni zákona Němci, tisk, mravní záležitosti, homosexuálové
3.oddělení - obranné zpravodajství
Nejdůležitějšími byla odděleni II a III - exekutiva a kontrarozvědka. Všechny hlavni pozice obsadil personál gestapa rekrutující se z říšských Němců.
Už od samého počátku se úřadovny gestapa potýkaly s problémem, kterým byl nedostatek personálu, ovládající český jazyk a znalost české mentality. Gestapo tak využilo příslušníků německé menšiny, kvůli znalosti jazyka. Tito se však nestali policejními úředníky gestapa, neboť byli zařazeni jen jako kriminální zaměstnanci, tlumočníci, (Kriminal-Angestellter) - a jednalo se tak "pouze" o pomocné sily. Z tohoto důvodu také nepostupovali po žebříčku funkcí. Velitelé úřadoven gestapa považovali jejich přijetí jen jako nouzové řešení. Přijímání a školeni bezpečnostní policií se většinou dělo přeřazením z jiné policejní složky nebo z řad SS. Pokud se někdo dobrovolně sám přihlásil o takovouto službu v tajné policii, musel být říšský státni příslušník, německým občanem, členem NSDAP(v protektorátu SDP - Sudeto - Deutsche Partai), musel prokázat svůj árijsky původ a rovněž splňovat věkovou hranici 18-35 let, samozřejmostí byly také zdravotní požadavky. Uchazeče doporučoval orgán strany v místě jeho bydliště i příslušná služebna SD.
Pokud splňoval všechny tyto předpoklady, byl přijat na zkoušku a praktikoval jako čekatel po dobu devíti měsíců. Z toho pět měsíců u gestapa a po dva měsících u kriminální policie a SD. Během teto doby musel zvládnout psaní na stroji a musel ovládat těsnopis. Poté jej čekal tříměsíční kurs na kriminalistické odborné škole v Berlině-Charlottenburgu. Absolvovánim zkoušky se stal teprve nejnižším úředníkem gestapa - kriminálním asistentem. Na této úrovni setrvávali úředníci někdy skoro tři roky. Návrh na povýšeni podávali vedoucí úřadoven. Na funkci kriminálního inspektora se mohl úředník gestapa dostat pouze v případě, že absolvoval odborný kurs na kriminalistické škole a složil zkoušku II.stupně.
Podmínky pro zařazení do středních řídících funkci, do nichž mohli přicházet uchazeči ze dvou okruhů byly následující - u středních kádrů bezpečnostní policie se předpokládalo střední vzdělaní, psaní na stroji, těsnopis. Uchazeč z řad bezpečnostní policie musel mít odslouženy nejméně dva roky, věk do 35 let a musel absolvovat tříměsíční kurz a praktické přezkoušení u úřadu tajné statni policie.
Uchazeč, který pocházel z nepolicejního zaměstnaní, musel mít střední nebo vysokoškolské vzděláni, přičemž se zvýhodňovali uchazeči se znalostmi cizích jazyků. Potom absolvovali nejprve devítiměsíční školení, pak tříměsíční kurs a zkoušku I. stupně. Jestliže splnili uchazeči stanovené podmínky, odcházeli do desetiměsíčního kursu v Berlině-Charlottenburgu a po složeni ústních a písemných zkoušek získávali označení kriminální komisař na zkoušku. A teprve po prokázaní ”schopnosti” v praxi trvající okolo šesti měsíců, se jim dostalo jmenování kriminálním komisařem.
Systém vzdělávání příslušníků gestapa byl velmi náročný, ale nesmí se zapomenout na to, že v řadách případů dosazovali Himmler i Heydrich svoje oblíbence z řad SS do vyšších funkci. Z toho vyplývala značná rivalita mezi vyššími úředníky gestapa, kteří v tomto povolaní působili již roky, s dosazenými kariéristy z řad SS, kteří neměli kolikrát ani střední vzdělaní a už vůbec ne kriminalistickou praxi.
Je rovněž zapotřebí dodat, že ve nacistickém státě byl pociťován nedostatek úředníků gestapa, takže později byl předpis o vzdělaní poněkud opomíjen a objevovalo se tak stále více a více výjimek. Velitelé úřadoven v Protektorátu se snažili vyřešit problém nedostatku kádrů přijímáním pomocných zaměstnanců jako tlumočníky, písařky a další pomocné sily, pro které nebyly podmínky tak přísné, protože se nejednalo o opravdové úředníky gestapa. Nemuseli tedy podstupovat náročný proces vzdělávání a zkoušek. Tito kriminální zaměstnanci byli však používáni k úzce vymezeným účelům.
Kartotéky Gestapa
Informace, které byly získány, shromažďovali příslušníci gestapa do kartoték. Už od léta 1938 vznikaly tzv. M-kartotéky (mobilizační kartotéky) a místní kartotéky vedené speciálně pro každý okres zvlášť, ve dvojím vyhotovení. Jedna z verzí zůstala v držení centrály SD v Berlíně, druhá byla určena pro potřeby štábu příslušné operační skupiny. Zásadní význam měla také kartotéka A, která vedla evidenci všech „nepřátel státu“. Na konci léta 1942 byla sestavena i kartotéka B, která tvořila databázi rodinných příslušníků osob, které byly již popraveny nebo se nacházely ve věznicích či koncentračních táborech.
Jednou z nejdůležitějších kartoték byla ta, která obsahovala záznamy o konfidentech. V průběhu války počet konfidentů gestapa narůstal, což korespondovalo se zostřenými represemi v druhé polovině války.
Od 15. března 1939 se staly místní kartotéky základní evidenční pomůckou pro každou služebnu gestapa. V dalším průběhu času vznikaly i další kartotéky zaměřené na evidenci závodních podniků, spolků, církví a židovských občanů. Vedena byla také tisková kartotéka nebo kartotéka letáků včetně jejich překladu do němčiny.
V souvislosti se zatýkacími akcemi po 15. březnu 1939 byla zřízena i kartotéka ochranné vazby, vedená všemi úřadovnami gestapa. Zde byly evidenční karty, která obsahovaly základní informace o stíhaných osobách s uvedením místa bydliště, data o předběžném zadržení, včetně jeho stručného odůvodnění.
Nárůst počtu vězňů a osob nacházející se ve vyšetřovací vazbě zavdala požadavek vést také kartotéku vězňů. Obsahovala informace o zadrženém a jeho výkonu trestu.
Zdroje: Edmund L. Blandord - Nacistické tajné služby, Havlíčkův Brod 2003
Rupert Butler - Dějiny Gestapa slovem a obrazem, Praha 1999
Web Ústavu pro studium totalitních režimů.
Slajtan