Slajtanův Templ

                       Symboly řádu

             Nejznámějším symbolem templářů je červený kříž, jež řádu udělil papež Eugen III. dne 27. dubna 1146.

                     O významu symbolu se nedochovalo žádné vysvětlení, ale jeden z možných významů alegorie je utrpení

                     Krista a rudá barva jeho prolité krve.

                     Tento červený kříž nosili rytíři, seržanti, zbrojnoši, řemeslníci a kaplani na své hrudi a na levém rameni

                     barevně se odlišujících plášťů - rytíř bílé, pokud nebyli ženatí a složili slib čistoty a cudnosti, měli bílou  

                     tuniku s červeným templářským křížem, která byla na paměť svého slibu přepásána. Bílá barva byla

                     převzata od cisterciáků a symbolizovala čistotu, cudnost a chudobu. Později se začala používat modrá

                     barva pro seržanty a hnědá pro zbrojnoše, řemeslníky a kaplany. V pozdějším období se kříž namísto

                     ramene nosil na zádech.

                     Dalším, velmi důležitým symbolem byl prapor, který existoval ve třech variantách - černobílá, dělený a

                     bílý, s červeným templářským křížem tak, jak je určil sv. Bernard - "bílá pro dobro a přátele, černá

                     pro hrůzu a Kristovy nepřátele". Na praporu byl dále vyšit žalm "Non nobis Domine, non nobis, sed nomini

                     tuo da gloriam".^[1]

                     Nejvýznamějším praporem byl tzv. Beauséant, jež byl osobní vlajkou velmistra a v bitvě označoval vrchního

                     velitele.

                     Velmi důležité, ve vnějším životě řádu, byly pečetě. Na pečeť velmistra, jež byla shodná s pečetí senešala,

                     byl vyobrazen Chrám Božího hrobu. Ale dále existovala celá řada pečetí, lišících se jednak postavením odesílatele

                     od vyobrazení až po jednoduché nápisy. Dodnes se zachovalo několik set různých druhů pečetí, a Saint Hiliaire

                     věnoval templářské sfragistice celé vědecké dílo.

                     Dalším ze známých a charakteristických symbolů templářů je emblém dvou jezdců na jednom koni. Vysvětlení

                     se různí od alegorie duality v jednotě, přes znázornění zakladatelů řádu Huguese de Payns a GodeFroye

                     de Saint - Omer, po moderní heraldický výklad, jež se přiklání k možnosti, že se jedná o připomnění

                     nějaké významné události či bitvy, nebo symbolizuje chudobu řádu.

                    Význam Templářského Řádu

              Úloha Templářů v tehdejším světě

                  Řád templářských rytířů byl založen na ochranu poutníků cestujících do Svaté země, kteří sem cestovali aby navštívili

                  svatá místa. Jeruzalém ležel v poloze prakticky izolované od ostatních evropských držav v Palestině. Poutníkům

                  hrozilo nejedno nebezpečí, které je ohrožovalo při cestách z přístavů Jaffa, Haifa a Akkon. Jenom trasa z Jaffy, která

                  představovala namáhavé, minimálně dvou denní cesty po horské cestě, která vedla přes poušť v níž se pohybovali

                  lupiči, muslimská vojska a tehdy také lvi a jiná divoká zvěř. Svatá země trvale postrádala dostatečnou početnou a

                  stabilní vojenskou sílu. Nebezpečná trasa z Jaffy stále udržovala Jeruzalém v izolaci a brzdila jeho hospodářské

                  aktivity.

                  Jediná střediska skutečné hospodářské aktivity v Palestině představovala přístavní města. Obchodníci z Janova, Pisy a

                  Benátek provozovali ve Středozemí čilý obchod. Král Baudoin I. chtěl vytvořit západní populaci Jeruzaléma jako

                  Ochranu proti nepřátelským musilmům, kteří jej obklopovali.  Snažil se tedy přilákat co nejvíce nových obyvatel,

                  Které chtěl motivovat snížením některých cel a daní, poskytnutím půdy a nabídkou levných obytných domů.

                  Nabízelo se zaměstnání na veřejných projektech, jako např. opevňování města. Ačkoliv se tyto projekty setkávaly s

                  Úspěchem, bandité a jiná  nebezpečí rozvoj města omezovalo. Proto se král rozhodl templáře podporovat jako trvalou

                  Regionální armádu.

                  Templářský řád se jevil zcela nezbytný v úloze přežití křesťanů v Palestině. Ovšem s pokračující okupací Svaté země

                  původní cíl řádu ochraňovat poutníky, postupně ztrácel na důležitosti. Templářští rytíři se stále více vyvíjeli v bojovou

                  sílu křižáctva. Podél nejvýznamnějších cest jsou strategicky postavené velmi dobře opevněné hrady[2], které díky,

                  církevním privilegiím dostávají pod kontrolu i půdu kolem. Tyto hrady byly důležitými středisky řádu a tvořily

                  obrovskou část obranné síly křižáckých států. Jejich význam dokládá i fakt, že byly využívány pro shromažďování

                  vojsk v křížových výpravách, které obvykle tvořily sbory templářských, johanitských a světských rytířů. Znalosti

                  okolního terénu a tvrdě získané zkušenosti ze střetnutí s muslimy, činí z templářů velmi vítané poradce králů a

                  Velmožů, kteří si přijeli odsloužit svůj podíl na akci křesťanstva.

                  Postavení křižáckých států bylo stále obtížnější. Čtyři státy, které byla po úspěchu I. Křížové výpravy založeny[3]  často

                  Zabředaly do vzájemných konfliktů. Stabilitou jeruzalémského království občas otřásl vnitřní rozkol[4]  a vrcholem

                 Byl rozpad mezi byzantskými a franskými křesťany v roce 1137, který ještě více prohloubil propast mezi křižáckými

                 Státy.[5] V červnu 1148 padlo rozhodnutí napadnout Damašek. Spojená vojska Templářů a Johanitů, o síle 50ti tisíc

                 Bojovníků oblehla město. Vinou řady nesprávných rozhodnutí se po pěti dnech armáda rozpadla na jednotlivé složky.

                 Mnozí vojevůdci byli obviňováni z věrolomnosti, korupce a zrady. Kritice neušli ani evropští vladaři, kteří byli

                 Nařčeni z pošetile zaměřeného útoku na přátelsky nalezený Damašek. II. Křížová výprava končí fatálním neúspěchem

                 A Velká část rozhořčení se obrátila proti Byzanci.

                            V druhé polovině 12. století se templáři účastnili dvou tažení proti Egyptu, které v letech 1164 a 1167 vedl nově

                            Zvolený Král Almarich, který byl zvolen na trůn po svém zemřelém bratru Baudoinu III . Když pak roku 1168 navrhl

                            Třetí tažení (neboť z obou předchozích musel ustoupit) Templáři jej odmítli podpořit , neboť to považovali za zradu[6].

                            Templáři v té době začínají postupně sklízet kritiku s rostoucím počtem Saladinových[7] vítězství. U prostého lidu se začíná objevovat silné nepřátelské cítění vůči řádu. Během následujících let se podařilo řádu opět upevnit svou pozici a to díky drtivému vítězství nad Saladinem v bitvě u Mont Gisardu[8]. Nesvornost křižáků,však začíná opět tříštit stabilitu začíná nahrávat Saladinovi, kterému se v roce 1180 podařilo dobýt hrad Le Chastelat, který byl postaven na obranu před Saladinovými výpady, dalším jeho úspěchem byla porážka smíšených jednotek templářů a johanitů u Cressonských pramenů severovýchodně od Nazaretu a následně pohroma pro křižáky – bitva u Hattinu, která následovala o dva měsíce později[9].  Pro všeobecnou mobilisaci, zůstala Palestina nechráněná. Do dvou měsíců se tak Saladin zmocnil např. Akry, Nábulusu, Jaffy a Toronu. Poté oblehl Jeruzalém a po 12 dnech – 2 října roku 1187 jej dobyl. Spolu s pádem pevnosti v Akkonu  (1291) toto předznamenalo úpadek vlivu templářů v Palestině a postupné přesměrovávání se do Evropy.

                            Po pádu křižáckých států v Palestině se templáři přesídlili na Kypr[10] a poté do Paříže. Majetek Křižáků byl převážen do Evropy, kde už v té době měli vybudovanou pevnou mocenskou strukturu.  Bohatství[11] a prestiž templářů vábila nové členy. Díky přijímání nových členů z bohatých rodin jim rostl majetek stejně jako ze získávání různých darů.  Z templářských rytířů, jejichž prvotním posláním byla ochrana poutníků, se pozvolna stávají bankéři, jejichž služeb využívají i panovníci. Komturie a hrady začínají sloužit jako banky a z tras mezi  nimi se stává důležitý spoj finančnictví a obchodu. Templáři tyto cesty udržují v bezpečí a sami občas doprovází jednotlivé konvoje. Bankovní systém, který dovedli k dokonalosti, již pracoval se šeky, úvěry a směnkami. Předpokládá se, že většinu svých znalostí získali od židů za dob pobytu v Palestině. S rostoucím bohatstvím rostla i politická moc, templáři začínali zasahovat do světských i církevních záležitostí., která jim spolu s bohatstvím zapříčinila pád.

                            Ale nebylo to jen bankovnictví a činnosti s tím spojené. Roku 1209 začínají plnit svůj další vojenský cíl – křížovou výpravu proti albigenským. Tato válka trvala dvacet let a její obětí byla heretická sekta z jihofrancouzského Languedocu. Jejich hnutí vzniklo nedaleko města Albi[12]. Kataři – od slova cathar – čistý, jsou od 12. století osočováni z nejhorších hříchů, jako vzývání démonů, sodomie apod. Roku 1208 Inocenc III. Vyzval ke křížové výpravě proti katarům a nabídl odpustky těm, co se na čtyřicet dnů zavážou vojenské službě. Templáři se této výpravy aktivně zúčastnili. Udává se, že to byl jeden z nejhanebnějších skutků, kterých se dopustili.Ačkoliv jednali z popudu papeže, pošlapali tak základní principy řádu. Křižáci tímto tažením připravili půdu pro inkvizici[13].  Vyplenění Beziers a dobytí poslední katarské pevnosti Montségur v roce 1244 znamenal postupný zánik kacířských hnutí a v přeneseném slova smyslu se jedná o jakousi kostýmní zkoušku pádu Templářů.