Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tomáš Akvinský 
 

Tomáš Akvinský – italský teolog, scholastik a jeden z nejvýznamějších nejen křesťanských, ale i světových filosofů, se narodil někdy počátkem roku 1225 na hradě Roccasecca u Neapole jako sedmý syn hraběte Landulfa, významného šlechtice z Akvina. Politická situace té doby nebyla nijak snadná, jen Itálie samotná byla dějištěm několika konfliktů a Evropa byla střety ambiciozních vládců neustále v bojové pohotovosti.

Od útlého dětství – již v pěti letech – byl poslán svým otcem do benediktinského opatství Monte Cassino. Klášter ležel na pohraničí, ležel mezi královstvím císaře Friedricha II. a papežským státem. Zde byl Tomáš přijat jako oblát[1]. Po devíti letech studia byl však nucen své studium přerušit, neboť vojska Friedricha II. klášter zabrala. Vrátil se na krátký čas zpět domů a poté odešel na universitu v Neapoli, která byla založena císařem zhruba před 14 lety jako protiváha university v Boloni, kterou založil papež.

V Neapoli vystudoval sedm svobodných umění[2]. Tomáš se během studií seznámil s díly nejvýznamnějších řeckých filosofů, jakým byl např. Aristoteles[3].

V roce 1244 vstoupil do dominikánského řádu, i přes nevole příbuzných, kteří očekávali jeho vstup do řádu benediktinů. Tomáš odchází studovat do Paříže, na cestě je však svými bratry zajat a vězněn na rodném panství.

Přes jejich nesouhlas s kněžskou dráhou jej však po roce propouští a mladý Tomáš se vydává na studia do Paříže. Zde se setkává s Albertem Velikým[4], ten se stává jeho učitelem. Po třech letech strávených v Paříži odchází spolu se sv. Albertem do Kolína nad Rýnem. Zde studoval další čtyři roky a poté se vrací zpět do Paříže – zde se začíná věnovat svojí akademickou činností – začíná vyučovat teologii. Ve svých 30 letech (1255 – 1256)se stává doktorem. Věnuje se interpretaci bible – dochovaly se nám komentáře o proroku Isaiášovi a k evangeliu sv. Matouše.

Po určitém čase se však vrací zpět do Itálie. Působí zde jako teolog na papežském dvoře v Orvietu. Zde se setkává s dalším významným teologem – dominikánem Vilémem z Moerbeke, který z řečtiny do latiny přeložil Aristotelova díla, s nimiž se Tomáš zevrubně seznámil a pronikl do nich více než jeho učitel, Albert Veliký.

V následujících letech se věnuje veskrze své filosoficko – teologické práci. Vrchol jeho vědecké dráhy je mezi lety 1269 – 1272. Stává se nejvyhledávanějším teologem a teologické rozpory často žádají jeho mínění.

Jeho pobyt v Paříži končí když jej řád posílá do Neapole, aby zde založil řádovou universitu. Z Neapole je papežem povolán k časti na lyonském koncilu (1274), během cesty ale Tomáš Akvinský v klášteře Fossa Nova, ležícím mezi Neapolí a Římem nedaleko Priverna umírá. Bylo mu 49 let.

V roce 1322 byl Tomáš Akvinský papežem Janem XII. Svatořečen a roce 1567 prohlášen za pátého učitele církve.

 

Tomáš Akvinský a jeho literární činnost

 

Literární činnost Tomáše Akvinského je velmi rozsáhlá. Ve svých díle vychází např. z Aristotela nebo Platóna a jiných velkých myslitelů. Jeho první disputace – Disputace o pravdě, projednávala 29 otázek. Dílo má 253 článků a více než 500 000 slov. V letech 1304 byly k dispozici k opsání ve 46 svazcích.

Dále píše komentáře k Aristotelovi, píše menší filosofické spisy, jako např. "O jednotě intelektu proti averroistům", v němž Tomáš polemizuje s duchovním hnutím averroistů (s jejich představitelem Siger Brabantským), pro které je způsob, jak Aristotelovy spisy vyložil arabský učenec Averroes natolik určující, že jeho učení schvalují i tehdy, odporuje-li křesťanskému dogmatu.

Jeho největšími díly jsou Souhrnné teologické a filosofické výklady - do této skupiny patří Tomášova nejdůležitější díla - "Summa theologicae" [5] a „Summa Contra Gentiles“[6]. Do této skupiny zahrnujeme "O zdůvodnění víry proti Saracénům, Řekům a Arménům" a "Proti omylům Řeků" – ty jsou zahrnuty v Summa Contra Gentiles“

Mezi jeho další díla řadíme např. Menší spisy ke křesťanské dogmatice a dále  Questiones - zde jsou řazeny literární zápisy teologických polemik, které konal na univerzitách.

Tomášova díla dnešní filosofové příliš nečtou. Je však jedním z největších předmětů studia v teologii a filosofii.

K velké škodě jej církevní doporučování laickým filosofům ukazovala pouze jako „propagátora katolictví“

Dalším důvodem byl i fakt, že jsou jeho díla psána středověkou latinou a Tomášův sloh je „technický“.

Jeho díla se však po jeho smrti stala jedním z hlavních pilířů křesťanské víry a jeho učení se stává oficiální filosofií dominikánského řádu[7]. V roce 1879 byl tomismus povýšen na oficiální filosofii katolické církve, v podobě novotomismu byl určujícím myšlenkovým směrem v katolické církvi dodnes.

 

„ Mohamedáni a pohané s námi nesouhlasí s přijímáním autority Písma, takže je nemůžeme proti nim používat takovým způsobem, jako třeba můžeme disputovat proti židům s odvoláním na zákon Nový. Oni totiž nepřijímají Starý ani Nový. Musíme se tedy uchýlit k přirozenému rozumu, s nímž musí souhlasit všichni lidé.

 

 

 

Tomáš Akvinský – filosofie a duchovno

 

Tomáš řeší ve svém filosofickém systému víru a rozum. Jeho teorie dvojí pravdy říká, že existují dvě pravdy, jedou je pravda víry a pravda rozumu a ty spolu nemají žádnou souvislost. Žádná teologická pravda také není v rozporu s rozumem, ale že víra je pochopitelná a rozum je jejím pomocníkem.

 


Jeho pět důkazů existence Boha jsou založených na principu kauzality - předpokládá, že každá věc na světě má svou nutnou příčinu, bez které by této věci nebylo[8].
Každé jsoucno má podle Tomáše Akvinského podstatu (esenci)[9] a bytí (existenci)[10]. Bůh obsahuje všechny esence světa, je čistou esencí a nemá existenci. Každé jsoucno tedy odkazuje na Boha, takže správnou cestou k Bohu je zkoumání těchto jsoucen (obrat k přírodovědě, legitimizace rozumu).
Bůh je čistý akt - actus purus tedy bytí samo.
Bůh je čisté, absolutní Bytí. Všechna ostatní jsoucna „nejsou tím, čím jsou“, to znamená: vše ostatní musí být teprve odvozeno a ontologicky založeno. Skrze toto ontologické založení konečné jsoucno přijímá bytí, stává se skutečně jsoucím.


Akvinského Theodicea:
Theodicea, neboli učení o zlu je prvkem mnoha křesťanských filosofických systémů, neboť i když je Bůh absolutní dobro, ve světě se určitou formou odehrává zlo. Tomáš Akvinský nahlíží na zlo pouze jako na akcident (vlastnost) dobra, resp. zlo je nedostatkem dobra a neexistuje samostatně. Věci mají možnost stát se dobrými, ale na počátku jsou zatíženy prvotním hříchem, což už však Tomáš nevidí tak fatálně jako například Sv. Augustýn, tudíž se jeho učení přibližuje více lidem.

 

 

„Bůh je absolutně dokonalý, protože dokonalost v přísném smyslu není nic jiného než velikost pozitivní reality, jež se obdrží, ponechají-li se stranou hranice nebo meze ve věcech, které je mají. Tam pak, kde není žádných omezení, tj. v Bohu, je dokonalost absolutně nekonečná.“

 

 

Slajtan 


[1] Oblát – dítě, jenž není mnichem ale očekává se od něj, že složí řeholní sliby.

[2] Sedm svobodných umění – gramatika, logika, rétorika, aritmetika, geometrie, muzika a astronomie. Studium astronomie a logicky bylo tehdy vlastně již studiem filosofie.

[3] Tomáš se seznámil např. s Aristotelovými logickými spisy.

[4] Albert Veliký (1207 – 1280) – největší německý scholastik

[5] Tomáš ji píše v letech 1266-73 a sám ji za svého života nedokončí, to učiní po jeho smrti až jeden z jeho žáků

[6] Suma proti pohanům 1259 – 1264 . Zde se řeší klasické teologické záležitost. Pojednává o boží přirozenosti, stvořením světa, zmrtvýchvstání apod.

[7] po Tomášově smrti v roce 1274 jsou některé části jeho učení zakázány a jeho stoupenci i pronásledováni.

[8] a) příčinnost - každá věc má svou příčinu, která má příčinu v jiné věci, a tak dále. Tento řetěz příčin však musí mít nutně první bod, který je příčinou všeho, jinak by nic neexistovalo – první příčinou je Bůh.
 b) pohyb – každý pohyb se skládá z pohybovaného a hybatele. Prvním hybatelem je zákonitě Bůh.
  c) nahodilost – i kdyby byl svět jen z nahodilostí, náhoda sama by pak byla nutná, absolutní. Absolutno pak představuje Boha.
 d) stupně reality – Všechna jsoucna si nejsou sobě rovná, ale dělí se do skupin jako jsou rostliny, zvířata (která jsou vyšší než rostliny), člověk (vyšší než zvířata) apod. Pokud je takto svět rozčleněn, musí zde být něco nejvyššího. Tím je Bůh.
 e) účelnost – všechno má svůj účel, všechno spěje do jediného bodu. Tím bodem je Bůh.

[9] esence - to co určuje dané jsoucno, vlastní podstata daného jsoucna. Díky esenci jsme schopni dané jsoucno rozlišit a poznat. Vymezuje dané jsoucno. Esence je odlišná od existence.

[10] existence - přidává esenci něco zvenčí. Bytí se jakýmsi aktem (actus essendi) propůjčuje jednotlivému jsoucnu
Kdo je původcem tohoto aktu? Kdo udává jednotlivým jsoucnům existenci? Musí tedy existovat jakési výlučné (zvláštní, jediné) jsoucno, které je schopno udělovat bytí ostatním jsoucnům.




 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář